Domov svaté Rodiny v Praze je už pětatřicet let místem profesionální péče o lidi s mentálním a kombinovaným postižením. Vřelý přístup personálu, ale i pevný řád pomáhá obyvatelům domova najít klid a naplnění. Právě o tom svědčí příběh Václava, který žije v Domově svaté Rodiny již tři desetiletí.
Václav se narodil jako druhý ze čtyř sourozenců. Rodiče postupně zjišťovali, že něco není v pořádku. „Byl velmi neklidný, ničil věci a hlavně ubližoval sourozencům,“ vzpomíná maminka Jitka Zimová. Diagnóza těžkého stupně mentálního postižení přišla jako potvrzení jejich obav, ale zároveň otevřela otázku: co dál?
Pro rodinu žijící tehdy na venkově bylo jediným dostupným řešením umístění Václava do ústavu sociální péče vzdáleného sto kilometrů od domova. Návštěvy zde byly možné jednou měsíčně.
Zlomový okamžik
Zásadní změna přišla po přestěhování rodiny do Prahy. Zimovi se dozvěděli o Domově sv. Rodiny, který tehdy vedla sestra Akvinela Ludmila Loskotová z Kongregace Školských sester de Notre Dame. Václavovo přijetí do Domova znamenalo pro celou rodinu nový začátek.
„Do té doby jsme si nedokázali představit, že může existovat tak vřelý vztah personálu k lidem s postižením, že je možné v tomto soužití vytvářet atmosféru plnou pohody,“ říká Jitka Zimová a dodává: „Překvapilo je, s jakou úctou zaměstnanci mluví o svých svěřencích a s jakým pochopením se k nim chovají.“
Proměna Václavova chování nepřišla přes noc. Trvalo několik let, než milé prostředí, pevný řád a především laskavé a trpělivé zacházení přinesly výsledky. Vašek, jak mu doma říkají, přestával bojovat s okolním světem a pomalu nacházel vnitřní klid.
Díky této proměně se otevřela možnost, kterou rodina dříve postrádala. Václav se mohl alespoň na víkendy vrátit domů, zpět do své rodiny.
Tři desetiletí stability
I dnes, po třiceti letech, nachází Václav v Domově sv. Rodiny klid, stabilitu a bezpodmínečné přijetí. „Občas vyprávíme našim třem dospělým dětem, jaké to bylo, když byli všichni malí. Nemohou tomu dnes uvěřit, že ten tichý člověk, který je má tolik rád, jim někdy ubližoval,“ vzpomíná maminka.
Vašek bydlí na pokoji s Honzou, jeho nejlepším přítelem, téměř bratrem. Po odchodu Honzových rodičů se Jitka Zimová stala jeho opatrovníkem. „Jsme vděčni, že patříme do Domova sv. Rodiny, že jsme díky Vaškovi a Honzíkovi jeho součástí,“ říká Jitka Zimová.
Jak Domov sv. Rodiny pomáhá
Domov sv. Rodiny, dnes začleněný do sítě sociálních služeb Arcidiecézní charity Praha, pečuje o více než 70 osob ve dvou budovách na pražských Petřinách a v Liboci. Život zde běží v menších domácnostech s maximálně 8 obyvateli, kteří se podle svých možností podílejí na běžných činnostech: vaření, úklidu či praní prádla. Smysluplnou pracovní činnost nacházejí také v dílnách, kde pracují s textilem, dřevem, tkalcovskými stavy či hrnčířskou hlínou. Program doplňuje rehabilitace, canisterapie, procházky, společné oslavy i mše svaté v kapli. Každý člověk tu má své místo a své úkoly.
Zajistit každodenní profesionální péči lidem s mentálním a kombinovaným postižením není snadné. Je to společné dílo pracovníků, rodinných příslušníků a všech dobrých lidí, kteří Domov podporují, včetně dárců Tříkrálové sbírky.
Právě díky této podpoře může být Domov sv. Rodiny místem, kde lidé s postižením jako Václav nacházejí přijetí, životní naplnění a skutečný domov. A kde rodiny jako ta Zimova nacházejí nejen úlevu, ale i společenství a přátelství na celý život.
PhDr. Jarmila Lomozová
zástupce ředitele pro public relations
Arcidiecézní charita Praha