Jak váš příspěvek pomáhá?

Níže na této stránce najdete příběhy konkrétních lidí, kterým sbírka pomohla. Čtěte také:

Vzpomínka z hospice: Růže mám docela rád

Vzpomínka z hospice: Růže mám docela rád

Rodinou opuštěný kriminálník, bývalý alkoholik, psychopat. Charita byla jediným místem, kde našel v posledních dnech svého života zázemí a porozumění.

Byl mladý, bylo mu čtyřicet. Pronikavý pohled, odbojný výraz. Byl tím, jak sám říkal: „Byl jsem zlý, byl jsem zloděj a rváč, taky vyděrač.“

Když mu diagnostikovali nevyléčitelné onemocnění, byl předčasně propuštěn z výkonu trestu. Ve zdravotnických zařízeních pobýval přerušovaně tři roky, rodina ho domů nechtěla.

Nakonec přišel do Hospice na Svatém Kopečku, který byl vybudován i díky darům z Tříkrálové sbírky. Podle zdravotnické dokumentace šlo o psychopatickou osobnost – pokud se mu personál nemohl dostatečně věnovat, nastaly potíže. Hned druhý den ztropil výtržnosti. „Jsem tak sám, vím, že jsem byl zlý, promiňte mi to. Ale jak dlouho to ještě mám vydržet, sestřičko?“litoval vzápětí svého chování.

Větrník pro paní doktorku

Jediný hospic v olomouckém kraji provozuje CharitaJedna ze sociálních pracovnic brzy našla k pacientovi cestu, dokázala vyslechnout jeho potíže, ukrátit mu dlouhé chvíle a hlavně předcházet kolizím a sporům. Jenže reakce byly nepředvídatelné.

„Sestřičko, nezlobte se, já jsem tu televizi jenom dal do zástavy tam nahoře v trafice. Neměl jsem na cigarety. A rádio mají v cukrárně. Jak mi přijdou peníze, vyplatím si to zpět. Chtěl jsem koupit paní doktorce větrník, když ho má tak ráda a sestřičkám pralinky.“

Psychopat s kriminální minulostí, bez zázemí, bez přátel a domova, bývalý alkoholik, který nyní nesnesl ani kapku alkoholu a síly vzepřít se fyzickým odporem neměl téměř žádné, pouze slovní. Fáze umírání se u něho střídaly často i několikrát za den, fáze smíření přicházela málokdy, většinou opět následovala fáze deprese.

„Sestřičko, přišla byste na můj pohřeb? Totiž asi tam moc lidí nebude, myslím. A růže mám docela rád. Abych měl teda aspoň nějaké.“

Darebák už jako malý kluk

Pacient často svěřoval své životní příběhy dobrovolníkovi a sociální pracovnici. Byl si vědom svých chyb a viny, kterou už nelze napravit.

„Já jsem byl už jako malý kluk darebák. Maminka mě nechávala u babičky, neměla čas, moc pracovala a stavěli dům. Maminka mě zavírala do sklepa, když jsem zlobil. Babička byla hodnější. Nemyslete si, chodil jsem kvůli ní taky do náboženství.“

K víře a církvi měl ale spíš negativní postoj, proto všechny v hospici překvapilo, jakou měl radost z návštěvy mladého kněze. Znal ho už ze svého pobytu v jiném hospici a na chvíli ho tato návštěva spojená s vycházkou rozveselila. Sociální pracovnice se po této pozitivní zkušenosti pokusily navázat kontakt s matkou a sestrou.  Rodinné prostředí mu chybělo.

„Není tamta sestřička svobodná? Je moc hodná. Víte, jestli by si mě nechtěla vzít k sobě domu. Jakože se ráno probudíme, máme doma takovou terasu, jako je tady, nikam žádný nemusíme spěchat. Prostřeme si na terase a posnídáme spolu, koláčky a kávu. A dlouho budeme tak sedět, spolu.“

V dalších dnech pacient náhle viditelně zeslábl, žádná síla a agrese, nevycházel ze svého pokoje. V jeho očích byla lítost.

Matka ani jiní příbuzní nepřišli. Pacient zemřel po dvou měsících pobytu v hospici. Nám však čas jeho doprovázení připadal jako by to byl celý rok. Snad jsme mu poslední čas jeho nešťastného života aspoň trochu ulehčili. Růže se nekonaly, ani žádný pohřeb nebyl.

Tlačítko - chci koledovat Talčítko přispětTalčítko příběhy